MŮŽE EXISTOVAT MORÁLNÍ SPOLEČNOST?

Přečtěte si esej Lucie Šrámkové ze třídy 4.B na téma morálky ve společnosti a svobody slova inspirovaný následujícím textem Jana Patočky, s nímž reprezentovala školu v literární esejistické soutěži Cena Bronislavy Müllerové.
„Bez mravního základu, bez přesvědčení, které není věcí oportunity, okolností a očekávaných výhod, žádná sebelépe technicky vybavená společnost nemůže fungovat. Morálka však zde není k tomu, aby společnost fungovala, nýbrž prostě k tomu, aby člověk byl člověkem. Nedefinuje ji člověk podle libovůle svých potřeb, přání, tendencí a tužeb, nýbrž ona to je, která vymezuje člověka.
Proto se domníváme, že je na čase, aby tyto jednoduché, ale bolestnou zkušeností dlouhých desítiletí ověřené teze, které každý nějak pociťuje, ujasněně pronikly vědomí všech, a že je k tomu vhodná doba. Proč?
Pojem lidských práv není nic jiného než přesvědčení, že i státy a celá společnost se staví pod svrchovanost mravního cítění, že uznávají něco nepodmíněného nad sebou, co i pro ně je závazně posvátné (nedotknutelné), a že svými silami, jimiž tvoří a zajišťují právní normy, míní přispět k tomuto cíli.
Totéž přesvědčení žije i v jednotlivcích a je základem pro plnění jejich povinností v životě soukromém, pracovním i veřejném. Jedině v souladu s ním existuje skutečná záruka toho, že lidé nejednají jen pro výhody nebo ze strachu, nýbrž svobodně, ochotně, zodpovědně.“
(Jan Patočka: Čím je a čím není Charta 77, in Češi I, Praha, Oikoymenh 2006, s. 429)

MŮŽE EXISTOVAT MORÁLNÍ SPOLEČNOST?

Fakt, že si lidstvo zatím neumí poradit s koncepcí ideální společnosti, v níž budou práva všech dodržována, je podložen existencí velkého množství ideologií. Již od antiky měli myslitelé tendenci vytvářet ideologie na základě svého žebříčku priorit a (nejen) vládnoucí jedinci je následně chtěli zavádět z teorie do politické praxe. Nicméně bylo to z části také právě přehánění ideologií v určitých státních uspořádáních, které vedlo k nefunkčnosti těchto ideologií v praxi a následně porušování lidských práv. Nyní ale otázkou zůstává, jak se vypořádat s ochranou lidských práv a co udělat se společností, aby se nedostala do stavů známých z antiutopických románů.

Lidská práva jsou nepromlčitelná, nezrušitelná, nedotknutelná, ale nejsou neomezitelná. To právě bylo vidět na některých lidských právech v období lockdownu v pandemii Covid-19. Lidská práva jsou zakotvena v Ústavě jakožto v tom nejvyšším zákoně, konkrétně v Listině základních práv a svobod (dále jen LZPS). Náleží jim tak privilegia jako žádným jiným zákonům, což je logické, neboť se zabývají nejdůležitějšími principy zajišťujícími plnohodnotný lidský život, jako například svobodou slova. Naproti tomu stojí morálka a její pravidla, která jsou definována právě tím, že jsou nepsaná a každému člověku vlastní a že za jejich porušení nenásleduje žádný trest. Morálka je kromě toho v čase spontánně proměnlivá na rozdíl od zákonů, jejichž úprava probíhá mnohem déle a komplikovaněji. Když pak ke srovnání přidáme další zákony mimo Ústavu, jedná se zkrátka o výčet oprávnění a zákazů spolu s vyjmenováním možných trestů za jejich porušení. Z tohoto porovnání na mě LZPS působí jako zakotvení základních morálních pravidel v zákoně. Tím by pak ale morálka, nebo alespoň její část uvedená v zákoně, ztrácela část své definice, a to nepsanou formu a netrestatelnost porušení. Nicméně, ať už LZPS vnímáme jakkoli, je jedině dobře, že existuje. Někteří lidé se totiž zákonem řídí více než vlastní morálkou, ať už to je ze strachu před postihem nebo z důvodu vlastního svědomí. Tito lidé tvoří vlastní skupinu lidí, kterou budu spolu s dalšími skupinami níže popisovat do hloubky.

Existence LZPS je ale ještě trochu jiný problém než její vymáhání a dodržování. V dnešní ČR není situace až tak komplikovaná, neboť naše Ústava je reálná, tedy je také dodržovaná. Naproti tomu Ústava KLDR či mnoha států existujících ve 20. století je považována za fiktivní, tedy za formálně existující, ale nedodržovanou. A právě nedodržování LZPS v zemích s fiktivní Ústavou mi přijde jako neřešitelný problém. Nejjednodušší, co nějaký stát totiž může udělat, je nedodržovat vlastní pravidla. Začarovaným kruhem zpětné vazby se pak dostáváme i k represi svobody slova, která sice nebyla hlavním cílem režimu, ale byla nutná pro zachování reputace a pověsti státu, tedy aby se o režimu nedozvěděly okolní země. Porušením svobody slova se ale stav v zemi ještě zhoršuje, alespoň o něm ale nikdo nesmí mluvit. Zde spatřuji paralelu s newspeakem z Orwellova románu 1984, kdy to byl opět jen nástroj k omezení slovní zásoby tak, aby občané nemohli proti státu nic říci. Pokud by se v realitě obyvatelé státu i jeho vedení řídilo morálními pravidly jako takovými, která by měla být zakotvena v nich samotných, fungovala by společnost lépe. I přestože má totiž člověk tendenci vymezovat morálku a škatulkovat morální a nemorální chování, situace se má ve skutečnosti spíše opačně. Dle toho, jakou morálku člověk má, jaký je žebříček priorit jedince, se mění a tříbí jeho pohled na svět a tedy i jeho morální nebo nemorální chování.

Nyní bych chtěla společnost velmi základně rozdělit do celkem čtyř skupin dle toho, jak vnímají zákon, První skupinu jsem vymezila výše, tedy jedince, kteří zákon respektují z principu a má pro ně možná dokonce větší hodnotu než jejich osobní morálka.

Druhou skupinu bych vymezila přirovnáním, že stejně jako u školního řádu láká některé studenty porušovat pravidla jen pro samotný pocit, může některé jedince takto vábit myšlenka porušování zákona. Nelze ale samozřejmě tvrdit, že by všechna porušení zákona vznikala pouze z chuti porušovat pravidla, zvlášť ta závažnější. Pro tyto činy by se pak daly vymezit ještě další dvě kategorie.

Do první z těchto kategorií by měla spadat postava úředníka Mersaulta z Camusova románu Cizinec. Mluvím o apatických lidech, kterým je jedno vše včetně jejich činů a zákona. Lidé téměř psychopatičtí, jako právě Mersault.

Do poslední kategorie bych pak zařadila výše zmíněné, především závažné, trestné činy. Existují lidé, kteří jsou schopni jít si za svým cílem, který bývá v tomto případě fatální pro společnost, i přes mrtvoly. Přes zákon, přes pohrůžku smrti, přes zabíjení ostatních, doslova přes mrtvoly. Když vezmeme v potaz existenci i výše zmíněných jedinců, kteří jsou anti-pacifističtí, je zřejmé, že naším problémem není zakotvení ani vynucení LZPS nebo zákona obecně.

Pokud tedy vnímáme společnost jako uskupení výše popsaných skupin, můžeme popsat v otázce funkčnosti společnosti v závislosti na respektování morálních pravidel tři situace. Nejdříve bych ale pro zjednodušení chtěla zavést sice černobílou, ale o to jednodušší terminologii. Názvy si vypůjčím z knížky Jak se jmenuje tato knížka? od Raymonda M. Smullyana. Skupinu nerespektujících bych tedy nazvala padouchy a skupinu respektujících poctivci.

První případ, svět padouchů, by se mohl zdát nejvíce dystopický. Výsledkem by byla společnost, pokud by se takto dala vůbec nazývat, v níž se předpisy morální či státní vůbec nedodržují. Čistě z logického úhlu pohledu by mohla buďto nastat diktatura, která by ale stejně nejspíš byla velmi neklidná a neustále by se měnili vůdci, nebo rovnou střet a zánik společnosti. O dodržování lidských práv, svobodě slova nebo spokojenosti obyvatel by se v této společnosti vůbec mluvit nedalo.

Druhý případ je asi nejpodobnější našemu světu tak, jak jej vnímáme. Určitá část populace je tvořena padouchy, zbytek jsou poctivci. Diktatura má potenciál propuknout v jakékoli společnosti, ale zde pravděpodobně nastane cirkulace elit popsaná Vilfredem Paretem. Lišky a lvi, v našem případě poctivci a padouši, se ve vládě cyklicky střídají. Změna vládnoucí skupiny bývá bouřlivá. Spolu s vládami by se dosti pravděpodobně střídalo i dodržování lidských práv. Tato tendence je s trochou nadsázky pozorovatelná v cirkulaci represivních režimů jakožto „vlády pevné ruky“ v neklidných, válečných obdobích a demokratických vlád v době klidu.

Poslední model má na první pohled naopak nejblíže klasické utopické představě, kdy jsou všichni lidé dobří, spokojení, dodržují zákony a lidská práva. Představme si svět poctivců, kteří se řídí pravidly a v teorii by tedy vše mělo fungovat, čímž narážíme na hranice tohoto modelu. Lidská povaha ale není černobílá, každý je trochu poctivec a trochu padouch. Ambicióznější nebo oportunističtější jedinec chce čím dál více moci, většinou bohužel na úkor ostatních, čímž se můžeme dostat k diktatuře tohoto jedince a čímž se zároveň dostáváme k jádru problematiky ideologií. Model jako takový, v tomto případě připomínající utopii, je nefunkční, a tudíž se musíme vrátit do světa okolo nás a z utopie se najednou stává realita, z dodržování lidských práv možná represe a svoboda slova tedy zaniká. Tím se vracíme k druhému modelu, protože se jasně ukazuje, že svět okolo nás není takový, jak ho rádi podvědomě vnímáme… konec konců i cirkulace elit je pouze idealizovaný model, který neodpovídá ze 100 % pravdě.

Již několikrát jsem v posledních odstavcích zmínila slovo utopie. S tímto konceptem je další problém, neboť má nejednotnou definici. Ideologií je nespočet právě z toho důvodu, že pro každého znamená pojem utopie něco jiného, a tedy k jejímu dosažení by mohla vést jiná ideologie.  Tím, čím je pro jednoho kompletní anarchie a chaos, je pro jiného perfektně organizovaný národní stát vedený silným vůdcem. Obecně uznávaným ideálem je také růst HDP a co nejefektivnější ekonomika, nicméně v posledních letech se čím dál tím populárnějším stává hnutí nerůstu, které místo růstu HDP požaduje růst sociálního a enviromentálního blahobytu. Vzhledem k diskutovanosti ekonomické situace v dnešní době se i tyto filozofie, ideologie či hnutí dají považovat za utopie. Naproti tomu antiutopie tak problematickou není, neboť v Orwellově románu 1984 by nechtěl žít téměř nikdo… nikdo až na členy Vnitřní strany.

Nerovnoměrným rozložením společnosti nejen v románu 1984 se dostáváme k takzvané Teorii spravedlnosti, jejímž autorem je John Rawls. V této teorii Rawls nastiňuje koncept tvoření a plánování společnosti tak, jako bychom se teprve měli někým stát. Tímto bychom se snažili, aby milionáři nemuseli platit progresivní daně a zároveň aby se dělníkům zlepšovaly pracovní podmínky, aby se členům Vnější strany dostávalo stejných privilegií jako členům Vnitřní strany. Takto ale společnost nefunguje, a právě proto tu vznikají teoreticky nežádoucí jevy jako například nerovnost, kvůli níž silnější vykořisťují slabší. Ideologie založené na solidaritě vůči slabším se tento problém pokoušely vyřešit například konceptem equity. Equity poskytuje jedincům z nestejných sociálních pozadí nestejné příležitosti pro dosažení rovnosti ve společnosti, čímž by měli být všichni nakonec spokojení a ubylo by tedy o jeden z důvodů k represi svobodného projevu. Tím se ale opět vracíme na začátek k tomu, že existují ideologie, které ze své definice nefungují, a skrz něž by se v teoretickém modelu měla společnost dostat k utopii. Když pak dojde k přehánění těchto ideologií, dostaneme se s velkou pravděpodobností do režimů, v nichž probíhá represe lidských práv, kvůli čemuž zde máme opět porušování svobody slova. Když tedy vycházíme z předpokladu, že ve společnosti nezvratně existuje nerovnost, je zřejmé, že slabší jedinci, a nejen oni, zkrátka budou chtít využít cokoli ke zlepšení své situace. Tím se ale dokazuje, proč nikdo ochotně a rovnoměrně nerespektuje morální zásady. Když bych se vrátila na začátek této eseje k padouchům a poctivcům, opět se ukazuje černobílost tohoto modelu v tom, že sice takzvaní poctivci zákon a morální pravidla respektují, ale vždy v jejich motivaci vězí něco osobního, neobjektivního. Každý člověk je totiž částečně padouch a poctivec dohromady, trochu oportunní povahu má úplně každý jedinec.

Tato esej je psána s prismatem člověka vyrůstajícího v poměrně klidném období 21. století a také člověka, který si není schopen živě představit, jaká represe práv je. Číst o hrůzách minulého století nebo poslouchat o nich výklad ve škole člověku může poskytnou hrubý náčrt, jak to tehdy mohlo probíhat, ale pro opravdové pochopení to zdaleka nestačí. Existují situace v životě, proti nimž se jedinec obrňuje a na něž se připravuje jen velmi špatně, a myslím si, že právě represe svobody slova je jedna z nich. Přijde mi ale, že je zkrátka naivní myslet si, že společnost někdy opravdu fungovat bude. Je totiž ze své definice nerovnoměrná, nespravedlivá a různorodá. Vynucení dodržování lidských práv a zákona obecně nebude rozhodně fungovat na všechny a už vůbec ne na samotné vedení státu. To je konec konců vidět na nefunkčním vynucování dodržování lidských práv skrze OSN. Tím, že OSN nemá na své členské státy žádný prostředek, kterým by byla schopna vyvinout dostatečný tlak, je její vliv v této oblasti obecně považován za nedostačující. A právě nedostatek vynucování je to, co je OSN nejvíce vyčítáno. A i přestože je to myšlenka nádherná, že by existoval způsob, kterým bychom mohli celou společnost napravit k dobrému, tak mi přijde naivní už jen z toho důvodu, že se nikdo neshodne na té utopické, dobré společnosti. Někdy se věci musí akceptovat takové, jaké jsou. Není to právě případ neideální a nerovnoměrné společnosti?

Lucie Šrámková (4.B)