Nezpívaná balada o synech Thellery 

Podle moudrých přišli ze západu. Malá skupina bardů v červených pláštích putující společně s kočovnými obchodníky nesoucí vzácné cizokrajné zboží. Bardi se od kupců oddělili u brodu řeky, jež byla pomyslnou hranicí mezi znamými a neznamými zeměmi. 

Bylo jich pět a mnozí je považovali za pokrevní bratry. Nesli vznešená jména Tirgon, Marun, Jalnyw, Kyrion a Finvo. První dva hráli na loutnu, Tirgon na zlatou a Marun na stříbrnou. Jalnywovi patřila bílá flétna, jež hrála hlasy všech ptáků, Kyrion u sebe nosil houslím podobný nástoj, jemuž říkával suliom a jenž zněl hlubokými zvuky hor. Pouze Finvo u sebe němel žádného nástroje, ovšem ze svých bratří měl ten nejrásnejší a nejlíbeznější hlas, který léčil pochroumaná těla i duše. Často za jeho zpěvem chodila i ta nejplašší zvěř a sedávala u něj, dokud nestichl. Ale nejkrásnější bylo spojení všeho umění, jímž bratři oplývali. 

Tehdy se pohoří shýbala, mohutné duby a buky se klaněly a veškeré tvorstvo i netvorstvo světa se zastavilo a pouze naslouchalo nádherné hudbě, která prostupovala vším žívým i neživým. Mnoho smrtelných umělců se pokoušelo krásu té hudby napodobit, či se snad jen přiblížit jejímu znění, žádný však neuspěl. Taková byla nádhera přicházející ze západu. 

Ke svému souhrnému pojmenování přišli, když hráli uším samotného Rutogima, velkokrále Urdonů. Ten je nazval syny Thellery, prastarého božstva všeho umění. Ačkoliv v jiných krajích tuto zapomenutou bohyni neznali, jméno se s umělci neslo dál a již je neopustilo. Cesty bratří se neupínaly k žádnému cíli, vždy putovali od města k městu, od vesnice k vesnici. Občas zastavovali i v hustých lesích a na rozlehlých lukách, kde vyhrávali pro faunu a floru. Zvláště když byl kraj pustý tak, že ani zvíře či rostlina zde nežily, svou hudbu věnovávali holé zemi, jež se začala po zaznění těch nejušlechtilejších zvuků, které se na světě kdy rozléhaly, zázračně zelenat. 

Bratry následovali tři velcí koně, jeden bílý lipicán, druhý černý vraník a jeden hnědák. Koně zpěvákům nosili zásoby všeho, co na cestách potřebovali od jídla až po masti na unavené nohy. Po nějaké době, kdy se jejich sláva značně rozšířila a pověst o hudbě, kterou tvořili, znalo dokonce každé malé dítě, začali si je zvát velcí a bohatí pánové, kralové i císaři. Ovšem jen málokdo věděl, že jejich cesta má i cíl, jímž byla bájná země Luegonia, jež měla býti podobenstvím Edenu. 

Na jejich pouti se na ně však v průběhu času začala lepit zkaženost a prohnilost světa. Zpyšněli a začali se mezi nimi tvořit menší i větší rozepře, které občas vystupňovaly v hádky. Vrcholem bylo poslední společné vystoupení. Jejich hudba nesourodá, byla v ní dosud nepoznaná disharmonie. Po skandálu byli rozlíceným velmožem vyhnáni z jeho dvora a sami se dohodli, že bude nejlepší se rozdělit. Tirgon s Marunem se dohodli na společném putování směrem na sever, ostatní se vydali svými cestami neznámo kudy. 

Mnoho let uplynulo, bratři zestárli a jejich hudba byla zapomenuta. Po mnoha a mnoha letech se však opět všichni sešli, a to u bran svého cíle, u brány do Luegonie, do které společně vstoupili. Ve svaté zemi omládli a zpívali božskému vládci o tom, co viděli v končinách našeho světa. O životě a smrti, o lásce a o přátelství, o hněvu a klidu. Takto zpívali až do konečné bitvy a konce světa. Tehdy svým zpěvem, který dosáhl božské krásy a moci, stvořili nový, čistý svět, krásnější než ten nejbláhovější dětský sen. 

Takový byl osud a úděl synů Thellery… Jestli jej považujete za šťastný či smutný nechávám na vaší úvaze.