Výsledky literární soutěže Spisonátor 2023

Dva studenti Moravského gymnázia Brno s. r. o. se zúčastnili literární soutěže Spisonátor 2023, kterou vyhlašuje Městská knihovna Blansko. Mělo se jednat o povídku s fantaskními motivy na téma “Nečekané setkání”. Přestože se práce studentů neumístily na vrchních příčkách, stojí za pozornost a níže si je můžete přečíst i Vy. Podrobné výsledky jsou dostupné zde.

Kenbu (Tanec s mečem)

autorem je Tadeáš Holcner (kvarta)
umístil se na 19. místě

V dobách, kdy lidstvo bylo dosti mladším druhem, kdy po zemi ještě chodila stará božstva, pro něž obětiny činěny byly. V tomto čase po světě chodilo mnoho velkých hrdinů, kteří ve jménu bohů či panen bojovali se zlem. A jedním z nich se chtěl stát i mladý Tenjiko. Tenjiko pocházel ze zemí daleko na východě. Hrdinství si vysnil již jako malý chlapec. Když byl seznámen se záměrem své rodiny, kteří ho chtěli dosadit na úřednické místo, vzal si starý meč svých předků a z domu odešel. Nejdříve se živil tím, co rostlo u cest. V období časného léta se vždy něco našlo. Tenjiko si však nevybral zrovna nejlepší směr svého putování. Čím dál na sever šel, tím méně toho kolem cest rostlo. Dlouhé dny na cestách nezřel živou duši, což bylo asi dobře. V  hloubi duše toužil po velkých dobrodružstvích, o kterých jako malý chlapec často čítával.

Po jednom obratu měsíce nakonec překročil hranice své rodné země, a tak nadobro opustil vše, co znal. Země, do které vstoupil byla dosti odlišná oproti té Tenjikově. Místo hustých lesů se zde nacházely dlouhé nekonečné stepi porostlé trávou a křovinami. Jediné Tenjikovo štěstí bylo deštivé období, které právě přicházelo. Díky tomu měl co pít a něco k snědku. Nebylo to moc, ale stačilo to. Nicméně tento nový způsob života mladíka proměnil. Z elegantního mladého muže nyní zbylo něco na kost pohublého a připomínajícího divokého psa.

Jak pronikal hlouběji do nové země, narážel na více a více lidí. Jazyku, kterým spolu zde lidé hovořili Tenjiko ale nerozuměl. Dny putování již dávno nepočítal, a tak se stalo, že došel k branám velkého města. Tenjiko byl z tohoto místa zmatený. Na své cestě sotva narazil na malou vísku, ale nyní stál před velkým sídlištěm plným lidí. Chlapce naplňovala úzkost. Marně se snažil rozpomenout si na zapomenuté mravy. Nakonec byl rád, že ze sebe vysoukal jednoduchý pozdrav před stráží u brány. Ti mu nerozuměli a začali si něco říkat mezi sebou. Tomu zase nerozuměl Tenjiko. Po chvíli mu jeden naznačil, aby jej následoval. Chlapec bez zaváhání poslechl. Za branami zahnuli na levou stranu ulice a vešli do budovy, která zřejmě sloužila jako strážnice pro vojáky chránící bránu. Tenjiko byl posazen před staře vypadajícího holohlavého muže s bílým vousem, jež mu sahal až po pás. Stařec chvíli tiše jakoby zamyšleně seděl. Nakonec promluvil. Hovořil jazykem jakoby blízkým tomu Tenjikově, ovšem ne dost na to, by mu zcela rozuměl. Zavrtěl tedy hlavou. Stařec se znovu zamyslel a po chvíli opět promluvil:

„Ty tedy pocházíš ze zemí na jihu?“

Tenjiko mu nyní rozuměl. Až teď na něj dopadla síla starcova hlasu. Přesto, že vypadal slabě, staroušek oplýval silným a nízko posazeným hlasem. Tenjiko se pod tíhou starcova hlasu nezmohl na více než chraptivé:

„Ano.“

Stařec se usmál. Tenjiko nechápal proč. Poté mu stařec pověděl, že se též narodil v zemích na jih odsud a krajana nepotkal již řadu let. Najednou stařec zase zvážněl:

„Proč jsi přišel jsem? Tvá rodná zem je jistě úrodnější.“

Tenjiko se zamyslel. Málem sám zapomněl na svůj velký cíl stát se hrdinou chránící slabší. Takto to pověděl starci. Ten si na to nechal přinést Tenjikův meč, který mu po příchodu stráž odebrala. Vytáhl jej z pochvy a znalecky si ho prohlížel. Po chvíli ho opět zasunul zpět a přísně si Tenjika přeměřil a pravil:

„Od pohledu vidím, že nejsi moc silný. Ve městě se nachází akademie šermířů. Ti nejlepší vstupují do královských služeb a jsou hluboce vážení. Nabízím ti šanci stát se jedním z  nich. Nechám tě bydlet ve svém domě, pokud uspěješ ve výběru adeptů příští léto, nechám tě zde, pokud ne, nechám tě vyhostit z města.

 Tenjiko bez přemýšlení přijal a poděkoval. Cítil, jak v něm znovu vzplanula touha po dobrodružství.

Hned po příchodu do starcova domu mu bylo přikázáno, aby se umyl a sloužící mu dali nové oblečení. Tenjiko se cestou dozvěděl starcovo jméno – Santama. Dopoledne nadcházejícího dne Tenjiko strávil obchůzkou města. Po návratu do domu dali sloužící Tenjikovi oběd a nachystali mu nové oblečení, které si měl na starcův rozkaz obléci. Byla to světle modrá róba, na níž byly vyobrazeny bílé mraky. Společně s ní si měl Tenjiko vzít dřevěnou napodobeninu meče. Poté, jak mu stařec nařídil, vyšel hodinu po poledni na vnitřní dvůr domu. Po chvíli čekání tenjiko pocítil, jako by se něco ve vzduchu udělalo prudký pohyb a způsobilo silný závan. Chlapec se podíval k nebi, pak se rychle podíval znovu před sebe.

Zhruba deset kroků od Tenjika nyní stál muž. Už od pohledu působil děsivě. Byl vysoký, mohutný a za opaskem měl připevněný dlouhý mírně zahnutý meč se zdobenou kruhovou záštitou. Nejvýraznější rys na onom muži ale bezpochyby byly rudě zbarvené rozpuštěné kadeře. Od pohledu šlo jasně vidět, že tento muž je jistě zkušený šermíř. Kabátec, postoj, dlouhá jizva přes pravou část obličeje.

„Tak takto vypadá opravdový bojovník,“ pomyslel si Tenjiko.

„Takže ty jsi ten troufalec, co se chce dostat do řad šeřmířů…,“ jeho hlas zněl tvrdě, jako by mluvila samotná hora. „Jsem Dochiro Urrodaky a od teď jsem tvým učitelem.“

Tenjikovi přešel mráz po zádech, jelikož začal vytahovat meč z pochvy. Čepel zářila stejně rudě, jako Urrodakyho vlasy. Čepel ostřím namířil proti Tenjikovi, zaujal základní postoj a pravil:

„Dnes mi ukážeš, co v tobě je, ale moc toho od tebe nečekám. Vidím, že jsi slabý a jistě budeš i pomalý“.

Tenjika tato slova z míry nijak nevyvedla. Věděl, že jeho nový učitel má pravdu. Přesto ale tasil svůj starý meč a také zaujal postoj.

Když žil ještě ve svém starém domově, do rukou se mu dostala stará příručka pojmenovaná Memoár umění ohnivého meče. Ačkoliv byla kniha velmi stará, Tenjiko si ji zamiloval a mnohokrát ji přečetl. Napodoboval postoje z obrázků, na které byla kniha bohatá. V  knize se psalo o 6 postojích a o s  nimi spojených útocích a způsobech obrany.

Tenjiko tedy napodobil první postoj. Mírně prohnul kolena, pravou nohou vykročil kupředu s mečem nad hlavou. Mezitím Urrodaky vyrazil též. Než se Tenjiko nadál, jeho učitel jej plochou stranou čepele srazil k zemi. Chlapec rychle vstal. I když cítil bolest, opět zaujal postoj, tentokrát druhý. Netrvalo to dlouho, a Tenjiko byl opět na zemi. Při třetím pokusu se Tenjikovi dokonce povedlo jedné ráně vyhnout, ovšem při pokusu zasadit ránu šel opět k zemi. Když vstal po páté, byl už Tenjiko naprosto vyčerpaný, protože vyzkoušel všechny postoje, které si z příručky pamatoval. Tedy kromě jednoho.

Jednalo se o šestou nejsilnější formu, která ovšem také vyžadovala nejsložitější provedení. Tenjiko rozkročil nohy. Meč třímal oběma rukama v napřažení za sebou. Celým tělem se naklonil dopředu. Urrodaky najednou strnul. Tenjiko si tohoto stavu všiml a hodlal jej využít. Vyrazil. Překvapila ho vlastní rychlost. Urrodaky se vzpamatoval a zaujal obranný postoj, ovšem to už byl Tenjiko u něj a máchl mečem. Čepele o sebe hlasitě zazvonily. Síla Tenjikova úderu donutila učitele o tři kroky couvnout. Tenjiko už se ale nemohl pohnout. Cítil jen nesnesitelnou bolest v hrudi. Chlapec padl k zemi. Snažil se popadnout dech, ale nešlo to. Také cítil silné teplo, které ho spalovalo zevnitř. Nakonec Tenjiko ztratil vědomí a padl obličejem na prašnou zem.

 Když se Tenjiko vzbudil, bolela ho hlava. Vše viděl rozmazaně a bolest mu vystřelovala do všech končetin.

„Nehýbej se,“ uslyšel.

I když Urrodaky seděl od Tenjika jen kousek, chlapci připadalo, jako by se hlas ozval z veliké dálky.

„Dnes jsi na mě udělal dojem,“ pokračoval Urrodaky. „Chybí ti ale výdrž a

nedýcháš správně. Toto budou naše počáteční cíle. Zítra začínáme před svítáním.

Teď si odpočiň, ať máš dost síly.“ Tenjiko znovu usnul a do rána se již neprobudil.

***

Slunce ještě odpočívalo za obzorem, když se Tenjiko vzbudil. Již to bylo 11 měsíců od první lekce. Od třetí si dokonce začal psát zápisky z každého dne. Od prvního setkání s mistrem Urrodakym se toho již mnohému naučil. Tělesná výkonnost se mu zvedla po všech stránkách. Teď byl Tenjiko hbitější, silnější a získal i větší výdrž. Listoval ve svých poznámkách. První ze všeho, co ho Urrodaky naučil bylo, jak správně nakládat s dechem, kdy dýchat nosem či pusou, jak dlouze vydechovat a jak spojit dech s pohyby celého těla. Vštěpování správného dýchání zabralo Tenjikovi zhruba měsíc a půl, což Urrodaky označil za úctyhodné. Mezitím už také začal trénovat s  mečem. Místo opravdového však používali dřevěné náhrady. Učitel Tenjikovi vysvětlil, že každý šermíř si svůj způsob a styl boje utváří sám dle svých předností a slabostí. Tenjiko začal svůj šeřmířský styl na 6 technikách z  příručky ohnivého meče. K původním šesti přidal další dvě uzpůsobené pro boj s uživateli jiných zbraní, než je meč. K  normálnímu tréninku pak musel Tenjiko každý den oběhnout město u vnitřní strany hradeb, nosit dřevěné klády nebo několik hodin viset hlavou dolů a držet se vlastní silou. Nový Tenjikův život byl tvrdý a nelítostný, ale měl řád. Po několika týdnech si Tenjiko zvykl na vše nepříjemné a užíval si to příjemné. Se Santamou se viděl jen párkrát do týdne. Mnoho času trávil v paláci rady, kde i často přespával. Proto také většinu volného času využíval k dalšímu cvičení nebo nutnému odpočinku. Pokud selže, zklame tak svého učitele i starého pána. Musí to zvládnout nehledě na to, jak moc těžké to bude nebo jak moc to bude bolet.

***

Do závěrečného výběru zbýval den. Tenjiko nyní mířil do čajového pokoje, kam si jej nechal poslat Santama. Tenjiko již pár dní netrénoval. Dle slov Urrodakyho si nyní musí odpočinout. Zároveň také však dostal zákaz vycházet z domu. Proto většinu času trávil četbou.

Nazítří ráno Urrodaky chlapce odvedl. Stejně jako ostatní adepti dostal Tenjiko stejný meč. Pak také dostal dřevěnou masku. Každý z možných budoucích šermířů dostal jinou. Ta Tenjikova měla nejspíš představovat jezevce. Dal mu ji sám Urrodaky. Tenjiko začínal cítit trému. Věděl, že pokud selže, zemře a co hůř, zklame důvěru všech, kteří při něm stojí.

Závěrečný výběr podle všeho každý rok probíhal jinak, aby se na něj nešlo připravit. Učitel Tenjikovi vyprávěl, že když on procházel závěrečným výběrem, tak museli šermíři společně čelit pochytaným příšerám ze severních krajů.

Potom, co ho jeho učitel předal zahaleným postavám v zelených hábitech, byl Tenjiko odveden do podzemní chodby. V rukou svíral meč. Nic světoborného na něm nebylo, ale jistě byl funkční. Chodba vedla jediným směrem, proto se Tenjiko nemusel nijak zvlášť rozmýšlet. Vyrazil jistým krokem. Jelikož skoro nic neviděl, spoléhal se na svůj prvotřídní sluch, který se naučil používat jako svůj hlavní smysl, protože od narození slyšel lépe, než viděl. Došel až na konec chodby. Tenjiko otevřel staré zašlé železné dveře. Za nimi zela světlá místnost. Z místnosti vedly další dva východy.

Sotva se Tenjiko rozhlédl po místnosti, z dveří naproti vystoupila další osoba. Moc velké výšky druhý chlapec nedosahoval, zato byl široký v ramenou a mohutný po celém těle. Na obličeji měl masku medvěda. Třímal stejný meč jako Tenjiko. Oběma pak došlo, o co tu jde. V  každé místnosti se střetnou dva šermíři, dokud nezbudou ti nejlepší.

Chlapec s  maskou medvěda vyrazil první. Tenjiko příchozí ránu vykryl. Síla protivníka ho zaskočila, proto ránu svedl na stranu a odskočil. Protivník zavrávoral, ale hned zaujal další postoj. Tenjika rychle napadaly protivníkovi slabiny. Je sice silný, ale má problém s rovnováhou. Jeho útoky jsou závislé na jeho váze. Tenjiko tentokrát nezahálel. Zaujal postoj pro útok. Chtěl zmást soupeře falešným pokusem o přímý střet. Vyrazil. Protivník se vší silou rozmáchl. Kdyby Tenjiko do tohoto útoku přímo vyrazil, jistě by byl odražen. Tenjiko však rychlým obloukem a jediným rychlým sekem ťal do soupeřova krku.

Ránu vedl přesně. Chlapec s medvědí maskou padl k zemi. Držel se za krk a pomalu krvácel. Při tom se na Tenjika podíval. Tenjiko pochopil a poslední přání poraženého splnil. Druhou ranou ukončil veškerou možnou bolest a chlapci složil v duchu čest. Pak rychle vyrazil dalšími dveřmi do další chodby.

Zhruba v  půlce najednou zaslechl jakoby syčení. Prudce zastavil a zaujal obranný postoj. Před Tenjikem proletělo několik šipek. Tenjiko nepochyboval, že byly otrávené. Pasti. Nebýt dobrého sluchu, skončila by zde jeho cesta. Od teď musí dávat větší pozor a věnovat více pozornosti prostředí. Došel k další místnosti, aniž by narazil na další pasti. Další místnost vypadala dosti jinak než předešlá. A hlavně v ní už někdo byl. A co více, zřejmě to byla dívka. Plavé vlasy svázané do dvou copů ladily s maskou lišky, již měla na sobě. Tenjiko pevně stisknul meč a hodlal vyrazit, když však stoupl na podlahu místnosti, ke svému překvapení zjistil, že je měkká a pružná. Tenjiko málem spadl, ale udržel se, oproti tomu dívka se na povrchu pochybovat uměla. Získala díky tomu velikou výhodu. Tenjiko to věděl a zaujal obranný postoj. Nebýt této rychlé reakce, souboj by nejspíše skončil. Jen tak tak vykryl příchozí úder. Dívka se pohybovala neuvěřitelně rychle a ladně. Tenjiko ji skoro nestíhal. Jak se ukázalo, stěny měly stejné vlastnosti jako podlaha.

Po pěti těžce vykrytých zásazích Tenjiko věděl, že musí změnit taktiku, nebo prohraje. Všiml si, že dívka je sice ohromně rychlá, ale její rány nejsou příliš silné. Zkusil znovu využít léčky. Zahrál ztrátu rovnováhy. Protivnice hodlala situaci okamžitě využít a souboj ukončit. Tenjiko se však odrazil. Zmatenou dívku dostal tam, kde ji chtěl mít. V podstatě si s ní vyměnil místo. V krátkém momentu se vší silou odrazil ode zdi, o kterou se teď opíral nohama. Soupeřka tento útok nečekala, což se jí málem stalo osudným. V  poslední chvíli sice zvedla meč k  obraně, ale její krýtí neobsahovalo dostatek síly. Tenjiko jí tímto útokem odrazil do rohu, odkud jí už neumožnil odejít. Sázel ránu za ránou, až dívce s líščí maskou meč vyrazil. Když měl ale zasadit poslední úder, zaváhal. Dívka si toho všimla. Pokusila se vyskočit pro svůj meč, ale Tenjiko už ťal. Kdyby byla jen o trochu rychlejší, měla by ještě šanci, ale únava se na dívce podepsala. Její od těla oddělená hlava se odrazila od zdi, na které zanechala velikou karmínovou skvrnu. Tenjiko opět složil čest bojovnici a pokáral sám sebe. Věděl totiž, že toto zaváhání by ho mohlo příště stát i život.

Při odchodu z místnosti si všiml, že jej dívka dokonce jednou zasáhla. Čepel však neprošla skrz pevnou látku Tenjikova kabátce.

„Děkuji vám, pane Urrodakky,“ řekl si pro sebe.

 Vydal se tedy dál. V duchu se zastyděl. Oba souboje vyhrál vlastně léčkou nebo trikem. V ani jednom ze soubojů nerozhodl šermířský um. Pak si ale vzpomněl na slova svého učitele:

„V boji, opravdovém boji, nezáleží jen na tvé schopnosti používat zbraň. Záleží na tvé schopnosti myslet, uvědomit si okolnosti a využít je ve svůj prospěch. To je jeden z klíčů k vítězství.“

V tu chvíli Tenjikovým tělem otřásla bolest. Ozvalo se zranění. Rychlé a ostré pohyby si vybraly svou daň. Tenjiko se snažil soustředit na svůj dech, ale nešlo to. Představil si oheň. Vždy, když se nedokázal soustředit, představil si plamen, jež symbolizoval jeho ducha. Po chvíli se Tenjikovi povedlo ustálit dech. Musí přizpůsobit své pohyby, jinak mu bolest zabrání v rychlém pohybu.

Vyšel z místnosti. Chodba se dosti lišila od předchozích. Zdobily ji nejrůznější vyobrazení draků a mýtických stvoření. Chodba se začala zvedat směrem k povrchu. Na konci zela silná železná vrata. Za nimi Tenjiko slyšel mnoho zvuků, vše najednou přerušil silný hlas:

„Druhý dorazil!“

„Druhý?“ pomyslel si Tenjiko. „Nemá nás snad být pět?“

Brána se s rachotem otevřela. Za nimi se nacházela kruhová aréna. Nebyla

nijak velká a za jejími okraji na skromné tribuně sedělo několik mužů. Tenjiko mezi nimi poznal i Urrodakyho. Na protější straně arény ze stejné brány vyšel Tenjikův poslední protivník. V rukou držel zkrvavený meč. Na masce tygra šly vidět praskliny. Zřejmě při své cestě svedl těžké souboje. Znovu se ozval hlas:

„Adepti, bojujte čestně, ten z  vás, který zvítězí, se stane platným členem královských šermířů.“

Stanuli proti sobě. Tenjiko cítil své zraněné žebro. Měl sucho v ústech, cítil vyčerpání. Viděl však, že ani jeho protivník není bez zranění. Podle postoje poznal pohmožděnou nohu a pár sečných zranění. Cítil z něj také obrovský hněv a touhu vyhrát. Tenjiko cítil, že jeho protivník bude silný. Zaujal postoj. Před očima měl svůj život. Každý den výcviku směřoval sem. Soupeř v tygří masce zaujal tentýž postoj. Pak již oba vyrazili. Meče o sebe hlasitě zvonily a občas odlétla i jiskra. Styl Tenjikova soupeře byl silně agresivní. Nehledě na zranění byl protivník velmi hbitý.

Tenjiko začínal ztrácet. Jeho soupeř byl příliš silný. Chlapec nyní krvácel z břicha, z levé nohy a ruky. Povedlo se mu sice nepřítele zasáhnout do obličeje, tím však nezpůsobil nijak zvlášť silné poranění. Maska tygra pukla a na nepřítelově obličeji zůstal jen malý škrábanec. Tenjikeho nakonec odrazil o několik kroků zpět. Chlapec tam chvíli jen stál. Nepřítel si jej měřil a jako by si již užíval vítězství. Tenjiko zaujal postoj. Rozkročil se. Pokrčil se v kolenou. Čepel nastavil do velikého nápřahu a zvolal:

„Nechť mé srdce vzplane!“

Vyrazil. Tenjikův meč se střetnul s protivníkovým. Tenjiko v tu chvíli vnímal vše rozmazaně, ale když přišel plně k sobě, stál za svým protivníkem. Chlapec s tygří maskou vypadal, že chce udělat krok. V  rukou třímal půlku meče, jehož zbylé fragmenty se válely po zemi. Pak se protivníkovo tělo rozpadlo vedví. Tenjiko to nechápal. Opravdu jedinou ranou přeťal svého protivníka i s mečem? To přece snad ani není možné.

Pak se ale vrátila všechna bolest Tenjikova těla. Kvůli provedenému útoku se ale znásobila. Záhadná postava zmizela. Tenjiko si až teď uvědomil, kdo to vlastě byl. Nicméně dlouho nad tím přemýšlet nemohl. Před očima se mu mlžilo a cítil, jak pomalu upadá do mdlob.

***

 Tenjiko se toho dne stal jedním z šermířů. Za svého života jistě vykoná skutky hodné těch největších a nejsilnějších hrdinů, bude chránit slabé a postaví se i tomu nejhoršímu zlu. Ale to už je jiný příběh.

Zlodějova intuice

autorem je Kryštof Bárta (1.A)
umístil se na 25. místě                                                             

Kapitola 1
Pověst o králi Lorenovi

Pověst praví, že na počátku byla celá Země plná magie. A tak každý, kdo se tehdy narodil, získal nějakou magickou dovednost. Toho samozřejmě spousta lidí zneužilo, a tak, aby nebyla zničena sama Země, bylo zvoleno 11 nejsilnějších mágů na světě, kteří po dlouhý čas udržovali mír. Ale jak čas plynul, začínali tito prastaří pomalu umírat. A tak si mezi sebou zvolili jediného nástupce, který by mohl tento mír držet věčně. Zvolili si krále Lorena, muže s největší silou magie, který uměl manipulovat s časem. Královi se z počátku dařilo dobře, ale jeho nezkušenost s vládou ho začala rychle dobíhat, když nechal lidi bez povšimnutí a jeho bezohlednost vyvolala občanskou válku. V této válce rychle prohrával, a protože na velká kouzla je potřeba hodně energie, nemohl toho sám moc udělat. Až jednu noc k němu přišel legendární hrdlořez a dal mu nabídku. Sežene mu dost lidských těl na získání energie, aby král mohl podstoupit tajný rituál starších a tím zrušit všechnu magii, ale ponechá magii jeho cechu hrdlořezů. Králi dal na odpověď jeden den a jednu noc. Té noci se král rozhodl, že tento rituál podstoupí. Ale král nevěděl, že legendární hrdlořez bude zlomyslný a místo náhodných lidí zavraždil královu rodinu a přátele. Po obrovské energetické explozi při rituálu zemřel i král a údajně i hrdlořez a podle pověsti byla skoro veškerá magie zničena a ti, kterým zůstala magie, byli stíháni a popravováni. Proto se začali mágové skrývat, a tak pomalu mizela poslední magie ze světa.

Kapitola 2
Sam a jeho bratr Max

Samův otec zemřel chvilku po bratrově narození. Byl nalezen bez hlavy za domem barona a jeho matka byla usvědčena z jeho vraždy (i když všichni věděli, že to neudělala) a byla popravena. Sam to měl těžké: vychovávat mladšího bratra a zároveň je uživit, ale díky jedné události se mu to povedlo. Když byl ještě malý, bojoval se svým bratrem s klacky, které našli poblíž lesa. Sam chtěl hodně vyhrát, a tak se začal hodně soustředit, aby v souboji neudělal nějakou chybu a neprohrál. Ale když se jeho bratr rozmáchl, jako by se Samovi zastavil svět: uviděl žluté čáry, které mu napovídaly, kam Max zaútočí. Byla to, jak to sám popsal, „vizuální intuice“. Sam, i když to samozřejmě nikomu neřekl, využil tyto schopnosti na svůj koníček a zároveň zaměstnání. Stát se Zámečníkem. Jedinému člověku, komu se s tím mohl svěřit byl jeho bratr, a i když se mu do toho nechtělo nakonec mu řekl: „Maxi víš, jak tě vždy porážím? Protože dokážu vidět, kam zaútočíš. Je to jako by kolem mě poletovaly kousky zlata, které mi ukazují tvůj příští pohyb a zároveň mi ukazují, kam tě mohu udeřit. Tento, jak říkám, zviditelněný šestý smysl mi pomáhá ve všem, co dělám, když se dokážu dostatečně soustředit.“ Ale místo velkého překvapení, které Sam čekal, mu Max řekl: „Taky mám něco, s čím se ti musím svěřit. Když zavřu oči, a hodně se soustředím, vidím před sebou cenné předměty v blízkosti. Čím jsou cennější, tím svítí jasněji a na větší dálku.“

Kapitola 3
Incident v baronově pracovně

Kvůli špatné pověsti jejich rodiny se o Sama ani o Maxe nechtěl nikdo starat, a tak už od mala žili na ulicích, a protože je nikdo nechtěl vzít ani do zaměstnání, museli krást. Samozřejmě díky jejich schopnostem dokázali vždy nějak přežít, ale vždy kradli jenom těm, kteří měli přebytek. Jejich typická akce probíhala tak, že Max lokalizoval něco drahého například náhrdelník a Sam našel způsob, jak se k němu dostat. Každého z chlapců to vedlo jinam. Max se učil být hbitým, aby se mohl dostávat na často neprostupná místa, zato Sam se učil otevírat zámky, protože mu v tom hodně pomáhala intuice a hodně ho to bavilo. Sam měl vždycky naději, že se z něj stane zámečník, a že už nebudou muset krást, ale od popravy jeho matky ho už nikdy nikdo k žádné slušné práci nepustil. Jednou takhle šli po ulici zrovna kolem baronova domu, když se Max najednou zastavil a řekl Samovi: „V baronově pracovně jsem už delší dobu pozoroval jednu neobvyklou věc. Je tam něco jako mince, která svítí víc než všechno, co jsem kdy viděl. Musíme se tam dostat, HNED! Sam se udiveně podíval na svého bratra. Nikdy by neukradl něco jenom kvůli hodnotě. Ale Max byl dotěrný, a tak se Sam podíval na baronovu budovu a uviděl obrázky jednotlivých kroků, jak skáčou na svítící kameny, které byly obklopeny tou třpytící se září. Na konci těchto skoků byla stříška vedlejších baronových stájí, kde bylo otevřené okno do stáje a kde podle pohybů zlatých kousků se odhalil žebřík. Samozřejmě, že stáj byla hlídaná, takže Sam musí být nanejvýš opatrný a tichý. Když tyto instrukce řekl Maxovi, hned se do toho pustil. Tohle Sama fascinovalo. Ladnost a lehkost, jakou uměl Max skákat, byla impozantní a do toho všude vířily kousky zlatých třpytek, které jako by následovaly Maxovy skoky, a tato celá podívaná vytvořila nádherný obraz, který mohl vidět jenom Sam. Potom, co Max doskákal ke střeše, otočil se na Sama, ušklíbl se a pak zmizel v okně. Sam pár minut čekal a už pomalu začal ztrácet trpělivost, když uviděl, jak se Maxova hlava vynořila i s žebříkem v okně. Pak Max slezl a pomocí žebříku se dostali do otevřeného okna pracovny. První šel Max a hned za ním Sam. Když Sam vylezl do místnosti, uviděl Maxe, jak pozoruje divnou skříňku s čtyřmi kovovými tyčemi, které držely minci rozbitou na 4 části všechny spojené k sobě ornamentem erbu krále Lorena a nesly slogan: Muž, kterým prochází magická síla.

Podle pověsti existuje klíč k otevření hrobky krále Lorena, která je plná bohatství. Nikdo neví, kde tahle hrobka leží, nebo co je klíč, ale Max věděl, že toto je klíč ke všemu bohatství a hned to řekl Samovi, který se porozhlížel po místnosti. Najednou Sam viděl něco, co ho polekalo. Ve chvíli, kdy Max vzal všechny čtyři kousky, vyskočil na něj nějaký zahalený muž. Měl kudlu v ruce a začal sekat po Maxovi, který z překvapení jen tak tak uhnul, zavrávoral a spadl. Kousky mince mu vylétly z ruky a jeden z nich se dokutálel k Samovi. Sam ho rychle popadl a strčil si ho do kapsy. V tu chvíli jako by se mu zastavil svět. Uviděl před sebou vrhací nůž, který zářil modrou barvou. Jeho zlaté třpytky se změnily v modrou záři, která svítila všude kolem něj. Následoval ji a tím se jen tak tak vyhnul letícímu noži, který se zabodnul do zdi za ním, a zase se vrátil do reality. Uviděl, jak ten neznámý muž vzal jeho bratra a podřezal mu krk. Sam vykřikl, ale to už bylo pozdě. Nalila se do něj zuřivost. Chtěl se rozběhnout a pomstít se, ale jeho smysly mu ukázaly na skříňku. Celou dobu po tom, co Max tu minci vzal, se tyče pomalu zasouvaly do skříňky. Sam okamžitě věděl, že musí pryč. Ale jediný volný východ bylo okno, kterým se dostali dovnitř. Sam se tedy rozběhl k oknu, ale ještě předtím, než vyskočil, se ohlédl, aby spatřil toho neznámého muže, jak vyvolává nějaké kouzlo. Všechny kousky mince i ten z kapsy Sama, se přitáhly k neznámému muži, spojili se a pak zmizel. To se všechno stalo v pár okamžicích a Sam se naposledy zhluboka nadechl, a pak vyskočil. Po skoku za sebou uslyšel výbuch a cítil obrovský žár na jeho zádech. Poté ve volném pádu uviděl, jak se k němu přibližuje zem, a najednou tma.

Kapitola 4
Útěk

Tma, pořád jenom tma. Bylo úplné ticho. Sam pocítil chlad země. Strach ho obklopil. Všechno ho bolelo. Najednou uslyšel řinčení kovových dveří. Otevřel oči a na chvilku ho oslepilo světlo louče z chodby. Osoba vešla dovnitř. Položila na zem talíř s jídlem a sklenici s vodou. Sam zamžoural na jídlo a posadil se. To osobu vylekalo, takže poodstoupila od jídla a přesunula se ke dveřím. Sam najednou viděl všechno jasně. Věděl, že pokud by teď hodil po osobě skleničku s vodou, aby ji vyvedl z rovnováhy, možná by se potom k ní mohl rychle přiblížit, shodit ji na zem, ukrást klíče a zamknout ji v cele. Sam prudce vstal a udělal, co mu intuice říkala. Zamknul strážce v cele a vyběhl na chodbu. Chodba byla vcelku temná, jen jednou za čas prolínalo temnotu světlo louče na zdech. Sam se musel několikrát schovat do stínů, aby se vyhnul kolemjdoucím strážím. Sam věděl, že nemá moc času, a tak se snažil co nejrychleji doběhnout na konec chodby. Kolem něj proběhl utahaný strážce. Sam si povšiml, že má za opaskem malou obědovou lžíci. Sam po ní chňapl a schoval si ji do kapsy. Strážce utíkal dál, a Sam vyběhl směrem k východu. Doběhl ke dveřím věznice, které byly zajištěny velkým kovovým zámkem. Sam vytáhl lžíci, a díky použití intuice se mu ho povedlo odemknout. V tu chvíli za sebou uslyšel šramot. Rychle se otočil a uviděl toho muže, co mu zabil bratra, jak se připravuje ho kopnout. Sam byl tak zaskočený, že nestihl uhnout a muž do něj s co největší silou kopnul. Kop byl tak silný, že Sam proletěl dveřmi věznice, a dopadl na zem. Najednou se mu zase vše zpomalilo. V očích toho muže uviděl modrou záři. Celý jeho pohled se upřel na ostří jeho dýky, ve které se měsíční záře odrážela. Ale muž nezaútočil čepelí, ale místo toho se ho pokusil omráčit kovovou rukojetí. Naštěstí se Sam včas z předešlého šoku vzpamatoval, úderu se vyhnul, vytáhnul lžíci a vrazil ji do boku muže. Muž zavrávoral. Sam toho okamžitě využil k útěku. Jeho intuice mu ukazovala, že asi 20 metrů před ním je opřené kopí. Už u něj skoro byl, když se před ním objevil obrovský vír těch bílých třpytek, ze kterých muž vyšel. Sam sebral všechnu svoji sílu a obklopily ho zlaté třpytky které dokazovaly, že má v sobě víc magie, než si jeho nepřítel vůbec mohl myslet. S obrovskou silou se napřáhl. Muž se pokusil o útok ostřím nože, ale Samův úder projel skrz ostří jeho čepele a rozdrtil kudlu na několik malých kousků. Zároveň odhodil muže na zeď. Sam se už už připravoval na finální úder, když v tom kolem něho projel stín plný modrých třpytek, který v okamžiku Sama obletěl a dva údery do spánku stačily na to, aby Sam ztratil vědomí.

Kapitola 5
Poslední naděje

Sam se probudil na prostranství plném sněhu. Měl přivázané ruce i nohy ke stromu a viděl toho muže bez masky, jak něco kope. Vypadal staře, měl bílé vlasy a hodně jizev. Muž odložil lopatu a šel k Samovi. Sam poprvé viděl jeho obličej, který byl vrásčitý a ošlehaný všemi možnými boji. Samovi někoho připomínal, jako by jeho obličej už někde viděl. Sam si ale dlouho nemusel lámat hlavu, protože ho muž oslovil: „Vítej Same. Mé jméno je Loren, král první éry světa a zároveň legendární hrdlořez. Potřebuju tě jako oběť, ale ne ledajakou. Abych ti to vysvětlil, ten, kdo magii nezná, nechá volná magie být, ale ten, kdo už magii okusil a používá ji, jí může být ovlivněn. Já jsem tehdy nezničil veškerou magii, ale velkou většinu jsem uschoval a uzavřel v mé rakvi. Vymyslel jsem všechny báje, aby mohli lidé klíč najít a já si ho jenom vzít, a tím získat všechnu magickou sílu jenom pro sebe. Díky mému umění jsem se po stovky let omlazoval a učil se, jak tuto magii ovládnout, a nenechat se jí zničit. Protože jsem věděl, že kousky klíče by mohl najít jen někdo s magickou silou, nechal jsem je uložit v mé pracovně. Co na mě tak koukáš. To ti nedošlo, že baron nebyl nikdy oslovován jménem?“ Samovi začalo všechno docházet, ale musel se ještě zeptat: „A co můj otec?“ Loren se pousmál a pravil: „Ten se mě taky pokusil zastavit, ale na rozdíl od tvé matky neměl žádné pořádné schopnosti. Tak jsem ho nechal zabít. Tvoje matka byla na druhou stranu jedna z mála s velkou, a tudíž nebezpečnou energií. Naštěstí její mírumilovnost jí nedovolila odporovat lidu. Takže jí popravili za vraždu.

Kvůli vaší matce jsem vás začal sledovat. Ty klacky, které jste používaly, byly magicky posílené, aby ti pomohly rozvinout tvoji schopnost. Ty krádeže byly všechny ode mě plánované jako testy, do jaké míry dokážete své schopnosti ovládat. Tvůj bratr na rozdíl od tebe používal jenom oči, zato ty jsi dokázal propojit s magií i svoji mysl. Proto jsem ho zabil. A teď konec mluvení. Je čas na tvůj konec, a začátek nové éry tohoto světa.“ Sam byl beze slov. Celá jeho minulost byla jedním velkým podvodem.

Loren chytl Sama za límec, a pomalu ho vlekl ke kobce. V kobce byla jedna velká krásná pozlacená hrobka, před kterou stál oltář. Loren odvázal chlapce na oltáři a přikoval k němu železné otěže. Potom vzal minci a položil jí do hrobky. Pak se ztratil Samovi z dohledu. Hrobka se začala otevírat. Sam se začal soustředit. Možná by se ještě nějak zachránil, ale jeho intuice mu nic moc nenapověděla. Hrobka se už skoro otevřela, když jeho zlaté třpytky začaly tvořit tvar štítu. Možná se na chvíli ochrání a pak to nějak přehodí na Lorena, pomyslel si Sam.

V tu ránu se hrobka otevřela a na Sama se vyvalila obrovská energie. Samova síla nevydržela ani zlomek vteřiny a Sam se začal pod náporem energie rozpadat. Po dvou vteřinách už měl jen svou mysl a ohromnou energii. Věděl, že jestli to takhle nechá, skončí tím svět. A tak se otočil, a s veškerou silou vystřelil proud energie do Lorena. Loren hrůzně zařval. To bylo to poslední, co Sam slyšel, než se rozplynul.

Od té doby všichni oslavují ten den, kdy se z nejvyšší hory světa vyvalila obrovská magická síla, která vrátila lidem jejich ztracené schopnosti.

Konec